Hanácké Slovácko

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– 

NÁZEV REGIONU

(Soňa Nezhodová)
Hanácké Slovácko, kam patří oblast Hustopečska, Kloboucka a Ždánicka, mělo se svou delimitací a sebeidentifikací značné problémy. Ty vznikly už v důsledku zavedení umělého (nelidového) označení „hanáčtí Slováci“, na němž se nejdříve shodli národopisci, poté se název přenesl na celý etnografický region.

S užíváním tohoto pojmu měli těžkosti nejen samotní obyvatelé hanáckého Slovácka, ale i národopisní pracovníci. Zatímco Augusta Šebestová bez rozpaků užívala termín hanáčtí Slováci, Jan Herben se vyjadřoval opisy: „Hanáci, kteří nemají červených gatí“, „naši Hanáci“, „naši Slováci“. Jakub Vrbas považoval termín hanácké Slovácko za paskvil a obyvatele Kloboucka a Ždánicka nazýval zarputile Hanáky. Od nich odlišoval „slovácký živel“, tedy Slováky, kteří podle něj na zdejší území uprchli na přelomu 16. a 17. století před Turky.

Určité rezervovanosti se nevyhnuli ani soudobí národopisci. Například Vlasta Svobodová-Brichtová i Miroslava Ludvíková, které se zabývaly mj. vývojem výšivek na hanáckém Slovácku, užívaly termín „brněnské Kloboucko“. Richard Jeřábek v roce 1987 konstatuje: „Hanácko-slovácká přechodná zóna sahá až téměř k městu Brnu a podle některých autorů ve své západní části splývá se západomoravským Horáckem. Tím se na jihu Moravy uzavírá sféra rozšíření hanácké lidové kultury, která byla v minulých stoletích zřejmě mnohem rozsáhlejší.“A nejnověji (v r. 2000) Josef Jančář  ve svazku Lidová kultura vyčlenil hanácké Slovácko z Moravského Slovácka (kam jej „krojově“ zařadil Josef Klvaňa) jako přechodnou oblast vklíněnou mezi Slovácko, jižní Hanou a Brněnsko.



První představitelka Maryši – Hana Benoniová – v roce 1894 v hanáckoslováckém typu kroje.   
http://archiv.narodni-divadlo.cz/Fotografie.aspx?mw=150&mh=150&ph=Archive/054a3cf7b81b4249891657d2d85a3297.jpg


Přes tyto neujasněné postoje se málokterý region může v kulturním ohledu pyšnit takovou exkluzivitou jako právě hanácké Slovácko. V roce 1857 se zde (v Brumovicích) narodil Jan Herben, který svůj rodný kraj zachytil v řadě beletristických děl. Nejvíce ovšem hanácké Slovácko proslulo díky Aloisu a Vilému Mrštíkovým, především prostřednictvím jejich dramatu Maryša a románové kroniky Rok na vsi. Vilém Mrštík byl velkým ctitelem zdejšího kroje, oblékal do něj své návštěvy a krojovanou mládež předváděl vzácným hostům. Pro reprízu Maryši v Národním divadle v roce 1908 dokonce uspořádal burzu krojů a selského malovaného nábytku v Divákách a v okolí. Na oblékání herců a hereček dohlížela divácká švadlena Rosálie Klimešová, protože Mrštíkovým šlo o to, aby kulisy, oděvy herců a zařízení interiérů plně odpovídaly dějišti hry. Od té doby uplynulo ovšem hodně vody a intence autorů neplatí dávno nejen v „oděvním“ aranžmá, ale velkými úpravami prošla i původní jazyková verze, resp. dialekt.



Jindřich Mošna jako Lízal v hanáckoslováckém typu kroje

Nelidové pojmenování hanáckého Slovácka bylo prosazeno zásluhou vlastivědných pracovníků, z nichž mnozí stáli u zrodu muzea v Kloboukách u Brna, které bylo založeno roku 1907 jako vůbec nejstarší muzejní instituce v rámci nynějšího okresu Břeclav. Neujasněné představy o své regionální identitě „skončily“ pro většinu hanáckých Slováků v 70. letech 20. století. V roce 1976 vznikl folklórní festival tohoto regionu, který byl „herbenovsky“ pojmenován „Kraj beze stínu“. Díky němu se pojmenování hanácké Slovácko uchytilo i v těch obcích, kde se do té doby pojmenováním a zařazováním sebe samých příliš nezaobírali.

Původní zdobení rozmarýnu červenou stuhou
––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ

Hanácké Slovácko mělo výraznější kulturní předěl jen vůči německému osídlení na Hustopečsku a Mikulovsku. Tuto distanci způsobovala především jazyková bariéra a podle A. Šebestové platilo: „Rakvičáci súsedijú s Příkluckýma, Štarvičáci a Pavlovčáci se Zaječákama. Sendeme se se všeckýma na jarmarku, sme s něma zadobře, ale žádný spojení: ani manželstvo, ani kmotrovstvo, ani přátelstvo…“

V oblasti vinařské kultury bylo ovšem hanácké Slovácko podstatnou měrou ovlivněno právě vysoce rozvinutou německou vinařskou tradicí. Sousedství s německými obcemi (včele s Hustopečemi) znamenalo bezprostřední kontakt s městskou kulturou a s civilizačními vlivy. To možná vedlo k odložení kroje v Šakvicích či k redukci původního tanečního repertoáru (ve Starovičkách a v Horních Bojanovicích se už v první polovině 20. století netančila zavádka a skočná).  



Wilhelm Horn: svobodný pár z panství Pavlovice (Němci na Hustopečsku)

Nejméně zřetelná je hranice hanáckého Slovácka proti Brněnsku (tvoří ji linie Těšany, Šitbořice, Nikolčice), protože v lidové kultuře obou regionů existovala velká spřízněnost a vzájemný přesah, který je v případě našeho tématu patrný zejména ve střihové podobnosti obou krojů. Poměrně časný zánik kroje jižního Brněnska byl zřejmě důvodem, že hanácké Slovácko „přetrhalo“ své blízké kulturní vazby s tímto regionem, stalo se nejzápadnější oblastí kontinuálního nošení kroje na Moravě a svou další inspiraci hledalo na stále „živém“ Slovácku.

Problematičtější je hranice s Dolňáckem, zde „krojová“ hranice byla sice výrazná, ale problémem se jevila a jeví všeobecná obliba „kyjovského“ kroje, který zvláště po roce 1918 povýšil na „moravský národní kroj“. Odpadnutí vlastní krojové tradice a bezprostřední blízkost se stala osudnou hanácko-slováckým Bošovicím, kde byl původní kroj vyměněn za kyjovský (v současnosti se Bošovice pokoušejí o návrat).

Nejproblematičtější je sousedství s Podlužím, kde si čím dál více „vypůjčují“ přilehlé hanácko-slovácké obce. V roce 1987 charakterizoval Richard Jeřábek vlivy Podluží takto: „V současnosti lze sledovat rozšiřování agresivní kultury této oblasti do dalších obcí na jejím severním pomezí, hlavně v oblasti Kyjovska, kde jsou přijímány některé elementy jejího samolibého kroje.“ Stejné konstatování platí i v případě hanáckého Slovácka. Tady se již nejedná o vývoj v souvztažnosti, o synkretické kulturní formy, které vycházejí ze vzájemného ovlivňování kontaktních kultur, ale o jednostranné přejímání prvků na úkor hanáckého Slovácka.


Mužský kroj z Moravského Žižkova s prvky sousedního regionu: malování textilu, obřadní kapesník v puntu, vějířovitá vonice, boty se zlatými  podpadky a střapcem, zdobení kalhot v linii stehen.
http://www.chasamz.ic.cz/Hody%202008/album/slides/28_hody%20_08.html
 
První inspirací Podlužím byly malované stuhy (později i malované kapesníčky a zástěry), které se na hanáckém Slovácku začaly objevovat před druhou světovou válkou. To je dnes patrné především ve Velkých Bílovicích, Moravském Žižkově, Rakvicích a na Vrbici (včetně novoosídlenecké obce Zaječí), kde se kroj stále více „vylepšuje“ i dalšími výpůjčkami z Podluží (např. výšivka na stehenních a zadních partiích kalhot, vějířovitá forma vonice, červeně lemované boty se střapci a zlatými podpatky, nošení obřadního kapesníku v puntu…). Tato tendence může vyústit do osudu Podivína a Nového Poddvorova, protože obě tyto obce byly v 19. století zařazovány do hanáckého Slovácka a dnes se zde při slavnostních příležitostech užívá kroje podlužáckého


––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

 

DIALEKT A LIDOVÁ KULTURA

Nejmarkantnějším znakem hanáckého Slovácka je skutečnost, že hranice jazyková a kulturní nejsou ve shodě. Co se týče jazyka, existuje tu podvojnost, kdy jihovýchodní část tohoto etnografického celku spadá do pásma tzv. dolských nářečí a severozápadní část náleží k nářečím hanáckým. I když jsou rozdíly mezi oběma dialekty značné, existuje silné vzájemné ovlivňování, kdy jazykové jevy přesahují z jedné nářeční oblasti do dialektického území druhé

V kulturním ohledu ale tento diagonální předěl neplatí. Tradiční lidová kultura měla v celém regionu shodné rysy – obyvatelé dvou rozdílných nářečí vytvořili svébytnou synkretickou podobu své kultury (stejný způsob obživy, stavitelství, stejné zvyky a obyčeje) a toto konstatování se do poloviny 19. století týkalo i krojů, poté došlo k překotnému vývoji a změnám, takže Klvaňovo členění krojů v monografii Moravské Slovensko (svazek I, 1918) rozlišuje už okrsek severní (27. typ, Ždánicko a Kloboucko) a jižní (28. typ, Velkopavlovicko). Diferenciace krojů na rozdíl od diferenciace jazykové vytvořila předěl horizontální (sever-jih). Takže na severu, resp. na Kloboucku nalezneme obce, kde se hovoří jak hanáckým (např. samotné Klobouky), tak dolským (např. Krumvíř, Brumovice, Morkůvky) dialektem a kde se přitom nosí stejný typ kroje; obdobná situace existuje i na jihu, kde se podobně šatí obce s hanáckým  (Horní Bojanovice, Starovičky) i s dolským (např. Velké Pavlovice, Kobylí) dialektem.


Ždánice s kostelem Nanebevzetí Panny Marie..
http://www.slovacko.cz/photo/6125/download/preview355

Možným vysvětlením této disharmonie je domněnka, že kvůli válečným konfliktům 17. století (rok 1605 nájezd Bočkajovců, 1618-1648 třicetiletá válka, 1663 turecký vpád…) došlo k povážlivé početní redukci původních hanáckých obyvatel a v důsledku následného dosídlení nových obyvatel ze Slovenska (hlavně z Pováží) došlo k jazykovým posunům. Nové obyvatelstvo se přizpůsobilo místním hospodářským a kulturním danostem, ale protože početně převažovalo, podmaňovalo si své okolí jazykově. Pro tuto hypotézu mluví i skutečnost, že dolské dialekty se vyskytují v obcích, které patřily k velkostatku Hodonín. Přesuny obyvatelstva se tak logicky mohly realizovat v režii hodonínské vrchnosti. Přísuny obyvatel ze Slovenska (tehdy Horních Uher) potvrzuje i výpověď, kterou zachytila A. Šebestová: „Za roboty nechcél žádnej byt na domě pro tú věc, že mosel dělat pánom. A tož sem do techto dědin páni nastěhovali Slováků. Pěkně ho dovezli a do rána byl v talóně aji s familiú. Enom nekeří se tu ujali. Našeho stařečka prej sem dovezli v bečce a dali mu tento štvrťlán, tož náš rod pochází ze Slováků.“Obdobně informuje i Jan Herben: „ …Morkůvky znám dům vedle domu. Rodiště otcovo; sem vrchnost přestěhovala našeho praděda z Holiče na uherské straně.“
Přes citelný úbytek obyvatelstva v 17. století nedošlo ale k redukci sídel. Naopak v 18. století byly na hanáckém Slovácku založeny dvě nové obce: Moravský Žižkov (roku 1731) a Kašnice (1785).



Kašnice – letecký snímek.
http://www.kasnice.cz/