Konopí v lidovém kroji Hanáckého Slovácka
Blanka Petráková
Moravský venkov byl po dlouhou dobu soběstačný ve výrobě textilií a v pěstování přadných rostlin. Přadnými nazýváme ty rostliny, které poskytují pevná a odolná vlákna, vhodná ke zpracování na přízi, tkaniny, provazy a další textilní výrobky. V našem prostředí se pro získání textilního vlákna pěstovalo konopí a len, využívala se také kopřiva. Oproti lnu, kterému se daří ve vyšších polohách, zdomácnělo konopí v teplejších jižních oblastech. Na Hanáckém Slovácku se konopí pro vlastní potřebu podomácku pěstovalo a zpracovávalo do sedmdesátých let 19. století. Poté rozvoj textilního průmyslu a nabídka trhu se stále levnějšími a dostupnějšími továrními výrobky podomácké zpracování konopí zcela nahradily. Ruční výroba textilií sestávala z řady pracovních úkonů, kterým se průběžně po celý rok věnovaly především ženy.
(Konopí seté)
KONOPÍ SETÉ (Cannabis sativa L.) je prastarou kulturní rostlinou. Slované pěstovali konopí od 8. století n.l., z tohoto období nalezli archeologové v Kloboukách u Brna konopné nažky. Konopí se u nás pěstovalo pro vlákno, nejvíce v teplejších polohách, zejména na jihovýchodní Moravě a v jižních Čechách. Konopí je rostlinou dvoudomou, z konopného semene vyrůstají samčí (poskonné) a samičí (hlavaté) rostliny, které vyžadují odlišnou dobu sklizně. Samčí rostliny mají vyšší štíhlejší stonek a kvalitnější vlákno. Na jihovýchodní Moravě z něj lidé v minulosti zhotovovali podomácku plachty na slamníky a plachty trávnice, pytle, provazy a tkanice, z konopného plátna se šily i pracovní oděvy. V současné době se dá konopí seté beze zbytku využít také k výrobě papíru, potravin, paliv, léčiv a dalších produktů. Je plodinou vhodnou pro rychlou obnovu odlesněných, vyčerpaných a kontaminovaných pozemků. Od roku 1999 je v České republice povoleno pěstování dvou odrůd konopí setého jako technické plodiny. Technické konopí je využíváno pro produkci přírodního vlákna, pro produkci organické suché hmoty k technickému nebo energetickému využití a k produkci semene určeného jak k přímé spotřebě, tak k získání technického nebo potravinářského oleje. Technické konopí obsahuje (na rozdíl od konopí indického) méně než 0,2 % omamných látek THC a vyhovuje předpisům EU pro pěstování konopí jako zemědělské plodiny.
(Konopí seté, Petr Ondřej Matthioli)
Petr Ondřej Matthioli napsal a ilustroval a Tadeáš Hájek z Hájku do českého jazyka přeložil, doplnil a roku 1562 v Praze vydal HERBÁŘ, JINAK BYLINÁŘ, VELMI UŽITEČNÝ. V něm se o konopí mimo jiné píše: „Konopě známá jest všem a k lidským potřebám rozličným znamenitě užitečná. Přátelství drží se lnem, krom že len jest subtýlnější a jako rodu vyššího, konopě pak hrubší a sedlského rodu, protož také k těm věcem hrubším konopí potřebují, jako na pytlovinu, na provazy k rozličným potřebám, i také zloděje aby na ně věšeli, a k jiným mnohým užitkům, jakž jednomu každému dobře známo jest... I uhlí z něho napalují, kteréhož k prachu ručničnému potřebují, zvláště k jednoručním ručnicím… silně voní, až i hlavu uráží. Semeno jeho slove semenec a u nás užívají ho mnoho k jídlu; nebo i polévku z něho dělají, kteráž slove semenečná.“
Lidový kroj, jeho střih, materiál a výzdoba jsou odvozeny od způsobu života svých nositelů v různých historických obdobích. Vývojové formy lidového oděvu ovlivňovalo kromě přírodních podmínek především zaměstnání, příslušnost k církevní správě, kulturní tradice, politické členění, sociální poměry a hospodářský rozvoj. V minulosti využívali lidé na venkově ke zhotovení oděvu podomácku zpracované materiály čerpající z místních zdrojů jako sukno, konopné a lněné plátno, kůži a kožešinu a jejich kroj se vyznačoval tvarovou uměřeností a jednoduchou barevností. Postupně do odívání venkovských obyvatel pronikaly továrně vyráběné materiály a s určitým zpožděním nové prvky z dobové módy, vojenských uniforem a podobně. Pestrost krojových typů na Moravě byla dána feudálním způsobem hospodaření a svázáním venkovského obyvatelstva s místem. Rozvoj manufakturní výroby, podpořený zrušením nevolnictví roku 1781, přinesl na venkov spolu s novými krojovými materiály velké změny. Do krojů začaly více vstupovat nové tovární materiály, především plátno z dovážené bavlny, barevná sukna, potištěné bavlněné kartouny a cicy, od druhé poloviny 19. století i hedvábné brokáty, atlasy, dále kašmíry a další továrně vyráběné látky.
Na Hanáckém Slovácku rozeznávali lidé v minulosti tři druhy konopného plátna: „konopný, kúdelný a měchový“. Konopný - konopné plátno se tkalo z příze upředené z nejkvalitnějšího vlákna samčích rostlin, sklízených počátkem srpna, koudelné - kúdelný plátno z méně kvalitní příze a měchový plátno, z něhož se šily hrubé pytle, se tkalo z nejméně kvalitní krátké příze z rostlin s rozvětvenými pruty, sklízených kolem svátku sv. Václava. Když se v 19. století děvčata na Hanáckém Slovácku chystala na svatbu, musela mít ve své výbavě více druhů plachet, obřadních i užitkových. K obřadním plachtám se řadí úvodnice (prostěradlo) a koutní (kútní) plachta, které byly ušity z dvou pruhů lepšího bílého plátna uprostřed spojených síťovanou mřížkou a bohatě vyšívané. Z konopného a koudelného plátna se zase tkaly ložní plachty a několik typů plachet určených k hospodářské práci, především k přenášení, ukládání a ochraně zboží: cípatky (cejpatky), rozsívky, trávnice i vozové plachty. Pouze plachty tříloketky, užívané ženami na „lepší nošení“, se zhotovovaly z bílého kupovaného plátna. Augusta Šebestová, která v roce 1900 vydala své Lidské dokumenty, národopisné svědectví o Hanáckém Slovácku, doložila, jak se proměňoval během 19. století lidový kroj v tomto regionu. Konopné plátno, pevné a praktické, užívali lidé kromě plachet také k šití pracovních oděvů. Podle Šebestové muži nosili ve všední den až do čtyřicátých let 19. století pouze konopné košile: „Za starodávna měli košule aji z konopnýho plátna gróbskýho na všední deň. Leda jak se dostál nekerej do úřadu, tož ju shodil.“ Taktéž plátěné pracovní nohavice mužů se ještě v první polovině 19. století šily z konopného plátna. O ženských oděvních součástkách píše Šebestová, že starší ženy dotrhávaly ještě koncem 19. století konopné rubáče (úzké suknice sešité s oplečím obepínajícím prsa, vpředu s rozparkem, nošené místo spodního prádla), dochované ze sedmdesátých let 19. století, do kdy se na Hanáckém Slovácku pěstovalo konopí. Mladší ženy však v té době již nahradily archaické konopné součástky košilemi z kupovaného plátna: „Rubáče, tak to povdám po sprostě, říkáme jim aji podolky, ešče doposavad nekerý nosijú, prej se jich tolej neroztrhá jak košel; kór kerá chodí na trávu. Ale věc už nesú košele, už ale 25 roků. Nekerý drdlú na ty košele, že prej, jak si navalí hodnú nošu, košela praskne o půli, ale to já neuznávám… Šak tem rubáčom se chlapci posmívali, prej nosíme výtěrky, praskače, ba zas že ponukače.“ Na rubáče se podomácku předlo konopné nebo koudelné (méně kvalitní) plátno, které se podle pamětnic nedalo roztrhat a ženy je nosily i několik desetiletí. Koudelné plátno s ostrými drsnými nitkami na těle silně dralo: „… ale nebožka kmotřenka, pámbu jim dej nebe, říkávali, že nechsik drápú, nechsi tělisko trpí, že šak je hříšný.“ Do poloviny 19. století nosily ženy na Hanáckém Slovácku ve všední den režné rukávce z konopného plátna, na které samy upředly přízi.
Proces pěstování a zpracování konopí je podobný jako u lnu. Práce vedoucí ke získání textilního vlákna byly namáhavé a zdlouhavé a bylo nutno se jim věnovat celoročně. Konopí se selo na přelomu dubna a května do dobře prohnojené půdy na menších pozemcích. Selo se v řádcích, po čtyřech až pěti semínkách. Sklizeň probíhala nadvakrát. Nejprve se sklízely samčí rostliny, zatímco samičí rostliny se ještě nechávaly na poli dozrát téměř další dva měsíce. Poskonné (samčí) konopí se odlučovalo od hlavatého za slunečných dnů počátkem srpna a v otepích se ukládalo přímo do močidla. Poskonné konopí rostlo rovným prutem a bylo vhodnější k předení. Trhání hlavatého (samičího) konopí, „hlavaček“, které bylo rozvětvené do palic se semencem, připadlo na krátké podzimní dny. Vytrhané hrsti hlavatého konopí se povříslem svázaly do otýpek, naskládaly do tvaru budek a semena se nechala na poli dozrát. Vyzrálé konopí se odrhlo na drhlenech nebo se pomocí cepů vymlátilo a zbavilo se tak semene. Vymlácené semeno se čistilo od plev. Část semen se uchovala na setbu pro příští rok, z části semen konopí se lisoval olej ke svícení. Olej se dříve využíval i v lidové kuchyni. Na konopném oleji se smažilo například obřadní masopustní pečivo. Používal se také za studena místo omastku na moučná jídla. Přebytek konopných semen se využíval jako ptačí zob.
(Drhlen, kterým se z rostlin lnu a konopí drhnul semenec)
Aby se uvolnilo vlákno od dřevité hmoty stonku, rostliny konopí se močily. Močení konopí se provádělo v zátočinách potůčků anebo v uměle vyhloubených močidlech na prameni. Snopy se přitom zatížily pod vodu pomocí těžkých dřevěných desek nebo kamenů. Močidlo mělo zpravidla průměr asi 4 metry a kolem bývaly vysázeny vrby, aby byla hladina vody ve stínu. Před močením bylo nutno vodu vyčistit od listí. Rostliny se musely kontrolovat, aby se nepřemočily, protože potom by se vlákno trhalo. Pokud by se naopak stonky nedomočily, těžko by se lámaly. Močení trvalo v létě u poskonného konopí kolem šesti dnů, hlavaté se na podzim močilo tři týdny i déle. Po vytažení z močidel se snopy vypraly a rozestavěly na slunci, aby dobře vyschly, v nepříznivém počasí se sušily doma u pece. Dosoušení někde provádělo v dobře vytápěných sušírnách na ovoce. Ve lnářských krajích se pro dosoušení lnu stavěly za vsí samostatné objekty s pecí, nazývané pazderny, s nimiž souvisí i rozšířená příjmení Pazderka a Pazdera.
(Lamačka na len a konopí, "trdlice")
Vysušené, pokud možno zahřáté stonky se lámaly. Při lámání se oddělilo vlákno od dřevitých zbytků stonku, od pazdeří. Provádělo se na lamačce (zvané „trdlice“) s jedním zubem, kde se stonky zbavovaly tuhých částí. Poté se stonky patíraly (říkalo se také, že se třely) na patěračce („mědlici“, „patíračce“) se dvěma zuby, aby se vlákna zbavila i zbytků jemnějšího pazdeří. Nalámané stonky se počesávaly na ostnité vochli. Vochle či „hachle“ byl kartáč s ostrými kovovými hřeby. Po vochlování zůstalo již čisté dlouhé vlákno určené k předení a zbytková koudel, která se po spředení buď využívala ke skrucování provazů a motouzů, anebo se z ní tkaly hrubé plachty a pytle. Počesaná dlouhá vlákna určená ke spřádání se svazovala po hrsti do uzlu. Uzle se po dvaceti svazovaly do věnce a zabalené v plachetce se uchovávaly do zimního období, kdy začaly přástky.
(Kartáč na počesávání lnu a konopí, "vochle")
Předení bylo důležitou činností v procesu podomácké textilní výroby. Předlo se v zimním období, kdy nebyla práce na poli. Příst se učily dívky již od pěti let. Závěr přástek se slavil slavností spojenou s pohoštěním. (Podobně ukončení draní peří, které na Hanáckém Slovácku vystřídalo po vymizení pěstování konopí přástky, se oslavilo na konci zimy dodírkou, slavností s hostinou, při které se hrály nejrůznější hry.) Při předení se přást upevnil pomocí stužky na horní konec přeslice. Z přástu se prsty vytahovala vlákna a stáčela se. Stočená příze se navíjela na vřeteno, na němž byl nasazen přeslen, sloužící jako setrvačník při kroucení a navíjení spředené nitě. Přeslice byla vlastně vhodně upravená tyč, zasazená ve stojanu (ve formě podnožky nebo přísedné lopatky). Často bývala bohatě zdobená. Nit se slinila, aby příze byla hladká a vlákna k sobě lépe přilnula. Proto hospodyně, u které se přástky odbývaly, nabízela pohoštění „na slinu“. Od středověku se v českých zemích rozšiřovalo použití kolovratů, u kterých nožní pohon navíjení příze uvolnil obě ruce k předení. Kolo kolovratu roztáčelo cívku velkou rychlostí. V 19. století byly u nás kolovraty běžně rozšířené. Aby se napředená práce mohla dále použít nebo prodat, musela se změřit. K tomu sloužila motovidla. Příze se navinula na motovidlo a nitky se spočítaly. Konopné nitě se namotávaly na motovidlo po šedesáti, 6 x 60 nití dávalo jedno klubko příze horší kvality, která se používala na pytle a na trávnice. Nejlepší a nejtenčí příze se namotávala na 80 nití. Odměřená příze se stáhla z motovidla, svázala a v přadenech se vyvařovala, bělila a potom odnášela ke tkalci.
(Dřevěné vřeteno k předení konopí)
(Paprsčité motovidlo s počítadlem)
(Podomácké zpracování rostlinného vlákna, ilustrace z Orbis Pictus J. A. Komenského)
Z koudelné příze se podomácku hotovily provazy a tkanice. Provazy v domácnostech mimo jiné sloužily ke svazování metel, uvazování dobytka, zavěšování masa do komína, svazování nákladů apod. V dřívějších dobách nahrazovaly provázky a tkanice knoflíky, háčky a další spínací pomůcky u lidového oděvu.
(Hotovení konopných provazů, ilustrace z Orbis Pictus J. A. Komenského)
Před tkaním bylo nutno přízi znovu navinout. Přadeno se nasadilo na viják a pomocí soukadla se navíjelo na cívky. Této práci se říkalo soukání. K přípravě osnovy sloužila cívečnice, do které se daly všechny cívky s přízí. Pomocí snovací desky a snovadla se připravovala osnova. Přípravě osnovy se říkalo snování. Ruční tkalcovský stav prošel složitým vývojem. Pedálový stav, používaný v lidovém prostředí, pracuje s osnovou napjatou ve vodorovné poloze. Tkalcovská práce se zadávala venkovským řemeslným tkalcům. Během druhé poloviny 19. století začalo lidové tkalcovství na Moravě zanikat z důvodu mohutného rozvoje textilního průmyslu. Do poloviny 20. století se tkalo podomácku ještě na Horňácku, kam vozili přízi i lidé ze širokého okolí.
Tkanina vzniká křížením dvou navzájem kolmých soustav nití - osnovy a útku. Osnova je souběžná s pevnými okraji tkaniny a tvoří její délku, útek tvoří šířku tkaniny. Podle způsobu, jakým se kříží osnova a útek, rozeznáváme různé druhy vazeb tkaniny. Lidoví tkalci používali většinou plátnovou vazbu s pravidelným střídáním osnovních a útkových nití, dále např. vazbu keprovou, rypsovou nebo atlasovou. Barevně vzorované plátno se nazývalo kanafas, na Horňácku se tkala barevně vytkávaná tkanina, zvaná činovať. Většinou se však tkalo plátno v přírodních režných barvách, ze kterého se šilo pracovní oblečení. Z hrubšího plátna se zhotovovaly pytle, ložní plachty a utěrky.
(Tkaní na tkalcovském stavu, ilustrace z Orbis Pictus J. A. Komenského)
Tkanina z přírodního vlákna neměla po sejmutí ze stavu požadovaný vzhled a kvalitu. Proto se dále upravovala praním, bělením anebo barvením, škrobením a mandlováním. Praním a bělením se z lněných a konopných tkanin odstraňoval šerý nádech. Utkané plátno se bělilo na svahu potoka, obráceném k jihu. Na trávník ženy nakladly větve, na které rozložily plátno a vystavily ho působení slunečních paprsků. Bělení trvalo 25 až 30 dní a plátno se muselo každý den několikrát kropit. Na noc se sbíralo a nosilo domů, ráno je dívky zase rozprostřely na louku. Vybělené plátno se škrobilo a mandlovalo. Mandlovalo se za studena a ručně, pomocí mandlovacích desek. Na dřevěný válec se navinulo plátno a tlakem dlouhé dřevěné desky - pístu se válelo po podložce, až bylo dokonale vyhlazeno a získalo lesk. Mandlování dřevěnými písty nahradily koncem 19. století ruční válcové mandly s klikou. Řemeslné barvírny bývaly vybaveny mohutným dřevěným mandlem naplněným kamením, pod jehož tíhou se mandlovalo plátno navinuté na válcích.
Technologie zpracování konopného textilního vlákna byla v obcích Hanáckého Slovácka živá ještě v sedmdesátých letech 19. století, poté zanikla. Konopné plátno tvořilo nezbytnou součást tradiční lidové kultury v tomto regionu mnoho staletí. Při soudobých rekonstrukcích lidového kroje, vztahujících se k ikonografickým dokladům z poloviny 19. století, bychom na to neměli zapomínat.
Text vychází z článku, uveřejněného ve sborníku Acta Musealia 2010, vydaném Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Ilustrační fotografie pocházejí z archivu Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
+(Barviva)
